Main Menu:
- Politika EU

- Práva EU

- Podklad směrnic
- Ochrana lidských práv
- Orgány rovnoprávnosti
- Pozitivní akce
- Přiměřené uspokojení potřeb
- Informace a dialog

- Programy EU

- Linky

- Stop diskriminaci – průvodce

- O kampani

- Projekty a aktivity

- Tisk

- Knihovna dokumentů

- Národní informace
Banner
You are here:
Domů
Politika EU
Práva EU
Ochrana lidských práv
Content Area:
Obrana práv a právo na nápravu škod
Směrnice jasně stanoví, že každý, kdo se stane obětí diskriminace nebo kdo se domnívá, že se mu dostalo nespravedlivého zacházení kvůli jeho osobním charakteristikám, by měl mít odpovídající prostředky právní ochrany a efektivní právo na nápravu škod (tj. měl by být schopen dosáhnout nápravy věcí). Je ponecháno na vládě každé země, aby rozhodla, zda-li se tak stane soudními postupy - tj. prostřednictvím trestněprávní či občanskoprávní spravedlnosti - nebo administrativními prostředky, například tribunály. Vlády se rovněž mohou rozhodnout podporovat smírčí proces a vytvořit systém pro dobrovolné řešení případů nespravedlivého zacházení diskusí namísto právní cestou.
Směrnice uvaluje na vlády závazek zajistit, aby lidé předkládající stížnosti na nespravedlivé zacházení měli právo na podporu a zastoupení ze strany svých odborových svazů nebo prostřednictvím specializovaných sdružení a organizací. Současně musí zajistit, že sankce, které se použijí v případech, kdy došlo diskriminaci, budou efektivní, úměrné a odradí od opakování diskriminace.� Jiným slovy postihy za diskriminaci by měly být v určitém vztahu vůči spáchané škodě a měly by působit jako odstrašující prostředek proti chování tohoto druhu.

Pro další posílení ochrany musí vlády zavést legislativu, podle níž bude důkazní břemeno v občanskoprávních případech, tj. nepůjde o trestní obvinění, sdíleno mezi osobu vznášející stížnost na nespravedlivé zacházení a osobu, proti níž se stížnost vznáší. To znamená, že odpovědnost za předložení či nepředložení důkazů v daném případě se dělí mezi obě strany. Osoba přednášející stížnost musí první ukázat, že skutečnosti odpovídají diskriminaci, ke které došlo (že je tu evidentní důkaz o diskriminaci) a že je tu proto případ, který se musí řešit. Osoba obviněná z diskriminace poté musí prokázat, že nejednala nespravedlivě a že existoval legitimní důvod k tomu, co udělala. Důkazní břemeno je proto na obviněném, aby přesvědčil soud nebo tribunál, že se neprovinil diskriminačním chováním. Neočekává se, že by osoba stěžující si na diskriminaci o tom předložila přesvědčivý důkaz, což je něco, čehož pravděpodobně nebude schopna.
Vlády mají za povinnost, aby dále zajistily, že lidé stěžující si na diskriminaci budou přiměřeně chránění před pronásledováním či odvetou, která, pokud by nebyla pod kontrolou, by mohla zhoršit uplatňování jejich práv na rovnoprávné zacházení. To se rovněž vztahuje na svědky v případech diskriminace, kterým se musí dostat stejné ochrany před pronásledováním, aby byli povzbuzeni svědčit. Vlády proto musí zavést opatření, která odradí osoby obviněné z diskriminace, aby takovýmto způsobem jednaly. Tato opatření, zejména musí chránit zaměstnance před možným propuštěním, pokud podají stížnosti nebo podniknou právní kroky proti svým zaměstnavatelům nebo pokud svědčí v případech nespravedlivého zacházení.



